JAN GABRIEL

Koláže a jejich proměny u Jana Gabriela sleduji již od poloviny 90. let. V po jetí klasiků žánru, jakými byli Max Ernst a u nás Jindřich Štyrský a o řa- du desetiletí později Jan Švankmajer či Albert Marenčin vznikají jako spojení nesourodých, mnohdy nahodile vybraných obrazových prvků a motivů skládajících nový imaginativní objekt, nové obrazné sdělení, situaci, jedinečný děj atd. Na první pohled nesou absurdní alogické výz namy, nejsou podřízeny konvenční racionální logice, ale utvářejí se do značné míry samovolně na bázi iracionální logiky. Tělesné, napřímo sexuální či erotické motivy, které charakterizují například koláže Karla Teigeho, nalézáme od počátku a pravidelně též v produkci Jana Gabriela. Ten ovšem po mém soudu využívá techniku koláže, řekl bych, o řád subtilněji. Základem jeho koláží tu nejsou ucelenější fragmenty nalezených vyobrazení – pravidelně jde o prvky nahého lidského těla, mnohdy vystříhaných z pornografických časopisů: hlava, ruce, vlasy, zpravidla necudně obnažené nohy, těla, prsa, zadky atd., které se ovšem stejně často dále dělí do jednou více, podruhé méně rozpoznatelných ústřižků. Tady poznamenejme, že ona míra nerozpoznatelnosti, zdánlivě odpovídající rostoucí míře významové abstrakce, se časem zvyšuje, což je zřejmé zejména u jeho posledních, „černých” koláží”. Ty nám sice něco naléhavě připomínají něco zcela konkrétního, jakési tajuplné objekty, které kdykoli se jich chceme zmocnit, nám unikají. V průběhu desetiletí pociťuje autor nutkání stříhat, trhat, mačkat, smirkovat či jinak ničit výchozí obrazový podklady svých prací na stále menší a menší části, přičemž původní vyobrazení jsou stále méně a méně zřetelná. Avšak zároveň je zřejmé, že každý takový útržek pochází z ně jakého jedinečného zobrazujícího celku, původní významy se nikdy zcela neztrácejí. Mění se a přestupují z kategorie zjevného a jednoznačného do kategorie tušeného a víceznačného. Tím ovšem tvůrčí agrese Jana Gabriela nekončí: autor často už vytvořenou koláž obrazových fragmentů podrobuje dalšímu intuitivnímu násilí – technologické tortuře: leptá její povrch chemickými činidly, smirkuje jej a dře, případně dokresluje pastely, vlepuje fragmenty plakátů atd. Postup třeba i několikrát opakuje, původní sestavu, s níž není plně spoko jen, přelepí novou vrstvou, kterou ovšem opět obdobně nutkavě mučí a v nepravidelných sekvencích destruuje. Takový průběžný, opakující se destruktivně konstruktivní proces může (anebo také nemusí, samozře jmě) přinést ovoce: při šťastné konstelaci se pod bičem autorovy nut kavé posedlosti utváří vrstevnatá struktura, její složky se prostupují, prolínají, převrstvují – rodí se útvar, jejž lze označit jako výtvarný výraz palimpsestu. Několik významových rovin se propojuje, a nakonec se ustálí v díle, v koláži-palimpsestu, jako ve filmové mrtvolce, v přechod ném klidovém okamžiku nikdy nekončícího procesu. Psychická událost se teprve rodí, vybuzuje, vyrůstá z dialogu mezi autorem a jeho niternou energií oživeným materiálem. Ne všechny koláže Jana Gabriela procházejí tímto relativně složitým procesem, někdy se jejich záhadné tvarosloví skutečně ustaví pouhým účinkem náhody: spíše než surrealisticky obligátní fantomy se v těchto tvarech zjevuje cosi jako bydliště či působiště fantomů. A také záplava tělesných fragmentů se v určitých kolážových cyklech vytrácí a je nah razena podivnými, z černého papíru vystřihovanými vyostřenými obraz ci, které jako záhadné rozpadající se a snad i mimolidské konstrukce zjevně destruují poslední stopy důvěrně známého lidského světa. Připusťme na chvíli, že reálné, faktické setkání například dvou obra zových fragmentů na stole kolážistově je skutečně nahodilé. V případě niterně motivovaného autora ovšem relativně nahodilé, protože víme, že on už předem vybírá z typů těch zobrazení, která mu bezděčně připadají atraktivní. Dokonce právě taková zobrazení se mu jaksi neodbytně sama nabízejí. To ovšem není náhoda. Vznik koláže získává smysl a opod statnění pouze tenkrát, podaříli se autorovi tuto zdánlivou libovolnost alespoň kontaminovat, neli ovládnout vlastními touhami, posedlostmi, úzkostmi, obsesemi… A tak nezbývá než popřát návštěvníkům této výstavy, aby alespoň na chvíli sdíleli něco podobného: Thomas de Quincey praví ve slavné definici palimpsestu: „Trvalé vrstvy idejí, obrazů, pocitů dopadají na váš mozek měkce jako světlo. Následné zdánlivě zasypou ty předchozí. Ve skutečnosti však nic nezmizelo.“ A to je výzva: nechte i vy dopadat kolážové obrazy Jana Gabriela na svůj mozek. Měkce jako světlo. Možná se alespoň na okamžik zasypou vaše dosavadní vědomosti a představy o správném fungování světa. A možná v zázračném průniku obojího uvidíte něco, co následně už nikdy nezmizí.

František Dryje, únor 2026