Miloš Koreček a Vilém Reichmann

Dva umělci, kteří výrazně formovali druhou generační vlnu českého surrealismu v podobě válečné a těsně poválečné aktivity Skupiny Ra, shodou okolností oba patřící k její brněnské větvi a oba známí především  jako fotografové. Výrazně se přitom podíleli na hledání nových výrazových prostředků, celá skupina odmítala meziválečný surrealismus veristický… Chtěli nalézat nová estetická sdělení tak originálně, že se svými výsledky přiblížili prvním předzvěstem informelu, jak se objevovaly v internacionálním hnutí COBRA, s nímž měli někteří také kontakty.
V roce 1944 se ovšem také podíleli na prvních kolektivních akcích sui generis, předjímajících akční umění v podobě aranžmá vlastních těl či jejich částí a různé způsoby, jimiž je reinterpretovali … A říkali tomu prvnímu velkému hledání Řádění, protože bylo tak odlišné od jejich ostatní praxe – později byli správně identifikováni jako předchůdci akčního umění.
Miloš Koreček se věnoval od počátku pouze fotografii. Zpočátku se pokusil o netradiční pohledy na přírodní objekty i o fotomontáže, ovšem potom následoval jeho velký objev, oceněný již tehdy i Karlem Teigem jako jedinečný v mezinárodním kontextu. Znal dekalky od různých surrealistických kolegů, on si našel jejich fotografickou paralelu – fokalk. Tehdy standardně užívané fotografické desky rozehříval, až vznikly různé struktury, jaké de facto byly vlastní informelu – objevoval na nich větší nebo menší detaily, které jej fascinovaly, a ty teprve zvětšoval. Tak vznikla valná část jeho autonomního díla, již od roku 1945 vystavuje prakticky pouze své fokalky. Někdy v nich divák nalézal jakési fantazijní útvary, ale de facto to byly skutečně především autonomní struktury. A těm potom v různých modifikacích zasvětil svou tvorbu, někdy uplatnil zbytky původního obrazu, třeba když na původním negativu byly nějaké texty  – shodou okolností jsem tohoto výborného umělce prezentoval při jeho první retrospektivě v brněnském Kabinetu fotografie Domu pánů z Kunštátu, výstavní síni Domu umění. Jeho dílo je mimořádně autentické a předjímá světový informel padesátých let, i když někdy není dostatečně prezentován.
Vilém Reichmann měl trochu složitější umělecké hledání – začínal ve třicátých letech kresbami, expresívně společensky kritickými, on ovšem byl sám vždy nesmírně sebekri-tický, takže je zavrhl, protože se prý příliš blížily jím tehdy velice obdivovanému Georgi Grossovi. Ve čtyřicátých letech pak již vytvořil zcela autentické kresby surrealistické, ale        i ty odmítal, uznával pouze své fotografie, nejprve cykly, zobrazující překvapivá, absurdní setkání neočekávaných objektů díky různým změnám po zásazích v rozbombardovaném městě. S těmi se již podílel na aktivitě Skupiny Ra i na jiných skupinových výstavách. Většinu života ovšem potom zasvětil makrofotografiím detailů z různých částí opět tohoto svého města, které jako správný neosurrealista vnímal jako imaginativní, jako naši představivost podněcující útvary, subtilně fantazijní, někdy až přeludné (trochu v tomto vidění měl u nás asi nejblíže k Emile Medkové, ovšem s jinou morfologií a tedy i s jinou sémantikou). Makrofotografie tvoří podstatnou součást jeho životního díla, ovšem ve stáří se vrátil k možnosti, vytvářet jakousi informelovou miniaturu na kousky filmu a tu potom zvětšoval. A kruh se definitivně uzavřel, když díky zdravotním handicapům v posledních letech života vytvořil i řadu volných kreseb na papíře, někdy víc imaginativních a tedy semifigurativních, jindy abstraktních.

Jiří Valoch, říjen 2012