Inge Kosková

Píšu o této umělkyni po deseti letech a vlastně bych mohl část textu klidně opsat, protože je to po celý život fenomenální kreslířka, jedinečně spjata právě s tímto médiem, ale také stejně se subtilními proměnami problematiky, jež je pro ni důležitá. Již jsme se zabývali – také díky bádání Ladislava Daňka – vlivem přednášek Václava Zykmunda o moderním umění, které její usilování přivedlo v letech šedesátých do sféry imaginativní tvorby, dokonce se tehdy podílela na výstavách surrealistické skupiny Lacoste…, ovšem již tehdy její imaginativní útvary vznikaly díky specifickým možnostem kresby, monotypově prorývané ze zadní strany listu, které dovolovaly uplatnit specifické estetické i imaginativní kvality neostré, „zamlžené“ linie… V průběhu let přibyly komorní malby, povýtce figurálních motivů, které bychom snad mohli vnímat jako jednu z podob tehdy aktuální „nové figurace“, možná u ní i amalgamované s oněmi surrealistickými předobrazy…

To byla šedesátá a sedmdesátá léta – a stále suverénnejší kreslířka začala postupně víc a víc usilovat o mnohem větší autonomii svého poselství, o poznání imanentního řádu přírody a jeho autonomní výtvarnou reflexi…

Kosková začala svůj autonomní lyrický koncept volným obkreslováním pohybů stínů, ovšem úplně jinak než na druhém konci republiky plzeňský Milan Maur, vytvářející tehdy striktně  neosobní raporty přírodních dějů – Kosková parafrázovala lyrické proměny zvolených struktur, tedy také přírodních fenoménů, ovšem přenášených do autonomie řádu skladby, souběžného s řádem přírody. Ten byl pro ni tehdy oním jedinečným fenoménem, kterému chtěla nalézt obdobu v řádu kresby. Již v roce 1981 vznikaly její první záznamy stínů, brzy i dalších přírodních fenoménů, přičemž ono poznání krajiny jako autonomní syntaxe, ať v detailech nebo komplexnějších celcích, bylo pro ni dlouho východiskem, přinejmenším po celá osmdesátá léta (a v podstatě můžeme říci, že tento „záblesk“ objevíme u některých kreseb takříkajíc dodnes…). Ovšem mezitím objevila další, nové podněty i nové způsoby syntaxe. A samozřejmě k její jedinečnosti patří to, že při těchto nových objevech a tematických posunech nakonec vždycky ty podstatné jsou zhmotňovány tím nejklasičtějším médiem, tušovou kresbou – i když způsob její artikulace je v kontextu s těmito novými objevy také někdy odlišný… V průběhu osmdesátých let si uvědomila, že její kreslení má vlastně jakýsi skripturální charakter – a od té doby se to stalo nedílnou součástí její tvorby…

Zájem o jógu a možnosti přenést určité zkušenosti z ní do křeslířčiny praxe měl a má také jedinečné výsledky: nejprve asi v polovině devadesátých let zviditelňovala své osobní Tělové pocity, jako by se snažila zase jinak než třeba Karel Adamus, ale také jinak než Karel Malich tematizovat vnoření se do vlastního subjektu, připomínajíc nám význam uplatnění vlastní tělové zkušenosti i určitých, pro nás důležitých center… Své zkušenosti s praktikováním jógy pak rozvinula v sérii Kresby s mantrou, skutečně monumentálních dílech (proto volila odpovídající velké formáty!), kdy díky mnohonásobném následném opakování zvolené mantry dokázala vytvořit na základě předem zvoleného minimálního geometrického půdorysu nesmírně subtilní strukturu linií, postupně vytvářejících dominující kresebnou strukturu v ploše listu…

A tato jedinečná  umělkyně pokračuje dál ve svém jedinečném autentickém rozvíjení a obohacování kresby jako pro sebe jediného potřebného média… na počátku současné kapitoly tohoto komlexnějšího výzkumu byla snaha, zachytit autonomní, rytmické charakteristiky lidského hlasu… A toto tematizování struktury hlasu pak vedlo dál v jejím zaujetí hledání kresebných záznamů jako paralely různých hudebních interpretací: zase bychom mohli říci, že je to sui generis konceptuální zkoumání, ovšem spjaté s individuálními předpoklady jejího kreslení, zejména jejích skripturálních charakteristik: tak v posledních letech soustavně vytváří kresebné paralely hudby, kterou si přehrává – od klasiky přes Janáčka až po hudbu současnou, včetně té, které se v šedesátých letech začalo říkat nová hudba: a zase objevuje novou syntax celku i novou artikulaci v detailech…

Jiří Valoch, Inge Kosková – Kresby, Galerie Caesar, 2010 – krátené

photo © Martin Huraj